Co miminko říká svým pláčem
Novorozenci reagují pláčem na jakékoli nepohodlí. Signál jejich nespokojenosti je vždy stejný – maximální vřískot. V prvních měsících totiž miminka ještě nedokážou odlišit pláč podle příčiny. Novopečení rodiče tak mnohdy propadají frustraci, neboť rozklíčovat, co jejich drobečka trápí, je pro ně nadlidským úkolem. Zhruba ve třetím měsíci však dojde ke změně. Miminko už pláče výrazně méně, je snazší jej uklidnit, a začíná rozlišovat, jestli ho trápí hlad, bolest, únava, či jiný problém.
„Dej mi najíst!“
Alfou i omegou denní náplně malého miminka nadále zůstává tišení hladu. Jakmile bříško vyšle signál, že by potřebovalo doplnit svou porci mléka, do několika sekund to budou vědět všichni v okruhu minimálně 50 metrů. V takovém případě obvykle pomůže jen jediné: maminčino prso nebo lahvička s mlékem.
Trocha jídla někdy pomůže i při prvních příznacích únavy. V prvním roce života má dítě velké množství práce: neustále se pohybově zdokonaluje, učí se přemisťovat z místa na místo, permanentně se zabývá poznáváním nových věcí. Při takto nabitém režimu ho snadno přemůže únava, ale stačí párkrát polknout a vaše malá siréna se znovu promění v krásné, milé a usměvavé miminko.
„Bojím, bojím!“
Asi od sedmého měsíce začne hrát významnou roli strach. Lezoucí miminko je na jednu stranu ztělesněním zvědavosti a touží objevit a prozkoumat úplně vše, co je v jeho dosahu, zároveň si však v tomto období začne uvědomovat svou závislost na rodičích. Proto se může rozplakat, necháte-li jej samotné, nebo když se mu na chvíli ztratíte z dohledu. Miminko, které se do té doby na potkání nechalo bez problémů chovat, najednou vyžaduje pouze maminku. Před cizími lidmi se začíná stydět a na jakoukoli „invazi“ může reagovat pláčem. Důležité je nelámat nic přes koleno, obrnit se notnou dávkou trpělivosti a chápavosti a pomalu svou ratolest začít zvykat na společnost jiných lidí.
„Au, au, au!“
Častým důvodem k slzám je pochopitelně bolest. Čím jsou malí průzkumníci aktivnější, tím častěji během svých průzkumů někde nabourají. Tu a tam na vlastní čelo prověří tvrdost nábytku či ostrost rohů, jindy je zradí rovnováha a orazítkují obličejem podlahu. Tu a tam nějakému šrámu nebo modřině zcela jistě neuniknete, ovšem z velké části je příčinou pláče spíš úlek než skutečná bolest. Jakmile přispěcháte na pomoc a s děťátkem se pomazlíte, pláč obvykle velmi rychle utichne. A kdyby snad bolístka stále ne a ne přestat bolet, můžete zkusit odlákat pozornost dítěte k něčemu jinému. Pomoci vám může cokoli: oblíbená hračka, hasiči projíždějící okolo domu, letadlo… Případně můžete léčbu bolístky přetransformovat v hru na lékaře. Máte-li doma dětský lékařský kufřík, není ideálnější příležitost k vyzkoušení nejrůznějších léčebných procedur (od poslechu srdce, přes ťukání na koleno, až po aplikaci injekcí).
První zoubek!
Speciálním druhem bolesti je prořezávání zoubků. U některých dětí k této události dojde prakticky bez povšimnutí, pro jiné to znamená i několik týdnů bolestí a stresu. Pomoci mohou masáže dásní, chladící kousátka, gel na dásně s mírným analgetickým účinkem, případně sirup proti horečce a bolesti (např. Panadol Baby).
„Zzzzz…“
Zaručeným receptem na kňourání, pláč a nevrlost je únava. Jakmile je dítě unavené, není s ním obvykle už žádné pořízení. Chce to zachovat chladnou hlavu, neboť jakýkoli nátlak brekot dítěte jedině umocňuje. Není-li možné uložit dítě k spánku, pomůže alespoň nějaká tlumící aktivita, např. čtení pohádky či pouhé mazlení. Pomoci může také troška jídla.
„Nejde to!“
V pozdějším věku se k výše uvedeným příčinám nespokojenosti přidá ještě zklamání a neúspěch při prosazování vlastního názoru. Zklamání bude na pořadu dne vždy, když se vaše dítě pustí do něčeho, na co ještě nestačí. Takových nezdařených pokusů vás čeká celá řada a pláči se při těchto situacích nevyhnete. Dítě však můžete uklidnit třeba tím, že mu pomůžete dokončit, co se jemu samotnému nepovedlo, případně odlákáte jeho pozornost – třeba novou hrou.
„Já, já, já!“
Bojům při prosazování vlastního názoru budete čelit zejména po druhých narozeninách vaší ratolesti. Když už mezi vámi dojde ke sporu, je důležité se v takových chvílích zamyslet nad tím, zda dítěti něco nechcete dovolit třeba z důvodu jeho bezpečnosti, nebo se mu pouze snažíte vnutit svou vůli. Pamatujte, že prohrát bitvu ještě neznamená prohrát celou válku a občasný ústupek z vaší strany může v celkovém výsledku přinést ovoce.
Ustoupíte-li dítěti v něčem méně podstatném, mnohem pravděpodobněji přistoupí na vaše podmínky, až půjde o něco důležitého. Stačí, že získá pocit, že mu také dopřáváte prostor pro vyjednávání. Někdy však ustoupit nelze a pak se může stát, že se dítě doslova rozvzteklí do ruda. V takovém okamžiku nemá cenu dítěti cokoli vysvětlovat, ani na něj křičet. Nejlepším lékem je takový vztek zcela ignorovat. Obrňte se trpělivostí, počkejte, až záchvat přejde, a poté pokračujte v tom, čeho potřebujete docílit.
